Tak tuto knihu jsem si přečetla s chutí, je úžasná a napsala jsem jí opět pro web akce-novinky.cz
„Píši tyto řádky v roce 2010. Zbývají mi, nám, lidstvu, už jen dva roky do zániku světa. Do konečné katastrofy, kterou nám předpověděli Mayové. Mayové byli nesporně nejvyspělejší, nejpozoruhodnější – a mohu-li to tak říci –nejinteligentnější z indiánských kultur staré, předkolumbovské Ameriky.“ Tak právě těmito slovy začíná Miloslav Stingl svou, doposud nejnovější knihu nazvanou jednoduše 2012. Stejně nazvaný film přinesl Rolandu Emmerichovi zisk i obdiv. A také vznesl řadu otázek i obav z nedaleké budoucnosti, obav před mayským Armagedonem.
Pokud čekáte od knihy tohoto váženého cestovatele naprosto detailní pohled a odkrývání záhady starověkých indiánů do nejposlednějšího detailu, budete zklamáni. Kniha Miloslava Stingla rozhodně není o této katastrofě, byť se zmínky o ní v knize najdou. Je o civilizaci, která vyhynula, ale která se stihla stát jednou z nejskvělejších, nejvyspělejších a Stinglem nepochybně nadmíru obdivovanou. A měla k tomu plné právo, které si zaslouží i nyní, po tolika letech, staletích…
Je to možná časově zvláštně vydaná kniha, nicméně se mi líbí postoj a vyjádření autora k otázce, proč vlastně napsal tuto knihu s tímto názvem zrovna v této době a domnívám, že jeho slova mají daleko větší váhu než obyčejné uvažování a spekulování, kterého je na internetu dost a dost. Podle jeho slov kniha nemá za účel hovořit o konci světa předpovídaném Mayi na rok 2012, ale právě tímto fenoménem možné blížící se katastrofy, apokalypse nevídaných rozměrů, chtěl Stingl obrátit pozornost k Mayům, jejich umění, architektuře a kultuře vůbec.
A je to hodně dobrý pokus, jak lidi s nimi seznámit.
Kniha je pojata jako popis putování Miloslava Stingla po místech, která obývali staří Mayové a která touží poznat, jako cesta, kterou sami Mayové kdysi chodili. Začíná v Palenque, jež označuje za nejkrásnější a nejúchvatnější, pokračuje do dalších míst a své putování ukončuje opět tam, kde začal, aby si krásy Palenque mohl znovu připomenout. Pomocí jeho vcelku dokonalých popisků se tak můžeme ocitnout uprostřed nedostupného Lacandonského pralesa, u řeky Usumacinta, v chrámu kouzelníka nebo v jeho jeskyni.
A právě povídání o jeskyni kouzelníka je úchvatné, sám Stingl do ní sestupuje a ukazuje čtenářům vše, co zde lze nalézt nyní, ale i, jaká byla vlastně její minulost. Balankance – Oltář jaguárů je pak jen vrcholkem jedinečného vyprávění. Celou jeskyni uvádí jako rozsáhlý podzemní systém chodeb a sálů, který byl vytvořený nejspíš řekou. Se zavěšenými krápníky kolem, ale i bahnem, vedrem a všude kapající vodou. V jeskyni se nachází socha boha deště – Tlaloka, uvnitř jsou dva oltáře, Balankance a Oltář panenské vody. V souvislosti s jeskyní uvádí i legendy, které se díky ní nesou dodnes a samozřejmě nezapomíná zmínit ani kouzelníky, kteří se vyskytují i v dnešní době a nadále provozují předkolumbovské kulty a dodnes jsou schopní vyrobit dokonalý jed.
I když uvažuje o Mayích jako o výjimečně inteligentních lidech, kteří dodnes udivují svět svými znalostmi matematiky, astronomie a dalších věd, zároveň se zabývá myšlenkou, jak uboze na druhou stranu pečovali o své tělo a zdraví. Tak například epilepsii léčili vývarem z jeleních parohů či z kohoutích varlat…
Popisovat kompletní vyprávění o cestě Stingla po stopách starých Mayů by bylo nekonečné, nicméně, pokud si knihu přečtete, věřte, že se na ni rádi spolu s tímto cestovatelem vydáte.
Co je na knize velmi zajímavé je fakt, že Stingl svou cestu krajem Mayů nepodává jen jako seznamování čtenáře s určitými a doloženými fakty, která samozřejmě udává také, ale zamýšlí se i do hloubky nad tím, jací skutečně byli, jak žili, jaké měli rituály, rozděluje a názorně ukazuje, jak žili jednotlivé vrstvy tohoto obyvatelstva.
A nevynechává ani záhady, zejména v souvislosti s uvažováním o neamerickém původu Mayů, a dostává se tedy k otázce, odkud vlastně přišli. Záhadu pak dává do souvislosti především s nálezem nefritu, neboli slunečního kamene, který Mayové oceňovali více než zlato, což podle něj ukazuje spíše na neamerický původ této civilizace. Tomu nasvědčují i jejich obdivuhodné znalosti matematiky, astronomie, hieroglyfickým písmem a pak především architektura. Dostává se k Atlantidě, uvažuje, zda přišli z tohoto bájného města, tak jak jejich původ přisuzuje k Atlantidě jiná řada badatelů a cestovatelů.
Nicméně se nesnaží čtenáře k něčemu nutit, aby věřil, on sám se vyjadřuje v těchto chvílích spíše neutrálně a uvádí jen to, co ví, co slyšel o jiných badatelích, včetně těch, které zná či. Jeho postoj ale zůstává jaksi na neutrální půdě. To ale nebere knize její poutavost, spíše bych řekla naopak. Stává se daleko zajímavější, než kdyby byla jen plná teoretických faktů bez emocí. A právě osobními zážitky Stingla je kniha doslova nabitá a to jí vdechuje tu pravou atmosféru, není se pak co divit, že získala i ocenění za třetí nejúspěšnější cestovatelskou knihu. Ono totiž mnoha jiným knihám chybí onen nádech popisovaných věcí, atmosféry míst, krásy přírody a emočních zážitků, což se ale Stinglovi v této knize podařilo.
Protože Mayové vynikali svými obdivuhodnými znalostmi, nevynechává Stingl ani popis jejich kalendářů, které byli dva, Tzolkin a Maab a tedy existoval i dvojí početní systém a matematika. Ještě se pak objevil v dobách vládce Opeřeného hada kalendář třetí, který byl odvozen od oběhu Venuše, nechybí ani jejich srovnání. Snaží se čtenáře dovést k jejich pochopení jednoduchou cestou, takže nic složitého s těžkými převody nečekejte.
Kromě kalendáře se seznámíte s mayskou měnou a s tím souvisejícím penězokazectvím, které v jejich době kvetlo. A pak se dostává i k písmu, které sice kompletně neznáme dodnes (podle Stingla je v roce 2010 známo asi 750 znaků), ale nebýt Rusa Jurije Knorozova, asi bychom toho moc nevěděli dodnes. Právě on jejich písmo začal úspěšně luštit, poté, co v Berlíně objevil texty mayských kodexů. Na jeho práci navázali později samozřejmě i další vědci.
Pokud mluvíme o kodexech, je nutné uvést, že se takto označují vlastně veškeré mayské knihy, které ale byly zachovány jen tři, z toho jedna je v Drážďanech, má 3,5 m délky a je tvořena 39 listy popsanými z obou stran. Jejich knihy se totiž vytvářely z lýka a byly složené vlastně jako dnešní leporela. Jenže po dobytí Ameriky byly knihy, až na zmiňované tři kompletně zničeny, protože podle církve obsahovaly „pověry a ďáblův klan“. Nepřipomíná vám to tak trochu dobu, která není zase tak moc vzdálená…?
Co čtenáře zaujme nepochybně, jsou kapitoly a vyprávění o trestech za doby Mayů, které byly skutečně mnohdy až velmi kruté (například, pokud byl manžel oklamaný, mohl svůdce sám potrestat tím, že mu otevřel břicho a vyňal vnitřnosti). Zdejší soudce pouze vyřkl, zda je dotyčný vinný nebo nikoliv, a samotný trest, potrestání bylo již v rukou rodiny, příbuzných apod. Jednoduše tu fungoval zákon: Oko za oko, zub za zub.
Neméně zajímavé je pak popisování obětních rituálů s malými ženami, pannami, rozhodně se nebudete nudit při popisu studny smrti, její historii i následném vykopání jedinečných památek, s čímž začal Herbert Thompson. Na něj navázal Davalos Hurtado, který dokonce nabídl Stinglovi účast na vykopávkách, ale nečekaně umírá.
Stingl se vůbec v knize uvádí i jiné badatele a mnohdy i velmi dlouze seznamuje čtenáře s jejich osobnostmi a bádáním. Jde o takové úryvky ze života, přičemž vychází z toho, jak je znal, nebo z dochovaných materiálů. Tyto vsuvky do vyprávění jsou zajímavé a ukazují také na rozličnost postav badatelů a cestovatelů, jejich sny i jejich lidské možnosti a v neposlední řadě i jejich víru.
Jak jsem uvedla, Stingl nezapomíná ani seznámit čtenáře s mayským počítáním, včetně dat a letopočtů, ale jak brzy pochopíte, zase tak jednoduché, pokud půjdete do hloubky, to není, on sám tvrdí, že je to složitější, než by kdekdo čekal. Ale malé pokusy se v knize objevují, takže si můžete i sami toto počítání vyzkoušet.
Autor se nevyhýbá ani úsměvným zážitkům, ironickým pohledům a s tím souvisejícím, vlastním názorům k dané věci. Tak například s ironií uvádí při cestě do města Dzibilchaltún vybírání vstupného u bran do tohoto města, které se rozprostírá na ploše několika tisíc metrů. Hlídač tu vybírá vstupné, nikoho bez zaplacení dále nepustí, i když právě oněch zmiňovaných několik tisíc metrů okolo je nehlídaných, nijak nezabezpečených a volně přístupných, prostě stačí jít o trochu dál…
A právě Dzibilchatún je podle jeho slov možným posledním městem Atlantidy. I přesto, že patřilo k největším městům Mayů, nikde o něm není ani zmínka a samotné jeho nálezy pokládají řadu nezodpovězených otázek. V Dzibilchatúnu se kloubí veškerá mayská architektura na jednom místě, nemusíte nikam cestovat, abyste ji poznali celou, včetně její historie v jedné lokalitě.
S Atlantidou pak vzpomíná i svého přítele Ericha von Danikena, ale připomíná jej i v jiné skutečnosti – pokud někdo z vás četl jeho knihu Vzpomínky na budoucnost, pak vězte, že na přebalu této knihy je vyobrazena postava z tolik oblíbeného místa Miloslava Stingla, z města Palenque. Ale nesmí chybět záhada – kdože je skutečně ta postava, skutečně je to vesmírný kosmonaut, jak se autor domnívá? Stingl vám na tuto otázku odpověď sice nedá, ale zajímavým způsobem jakéhosi trochu nezaujatého vědce, alespoň pro tyto chvíle, vás nechá přemýšlet a spojovat myšlenky, stejně, jako to dělá on sám při svém dlouhém putování.
Kniha se bude líbit všem, kteří rádi cestujete, byť jen z pomocí prstu na mapě. Stingl umí perfektně sepsat tento druh naučné literatury a tak se nudit nebudete. Spolu s ním doslova do nejmenších detailů projdete navštívená místa, chrámy a další památky, přenesete se do doby dávno a dávno minulé. I když, jak sám autor nepochybuje, Mayové ještě nevymřeli tak zcela, jak se mnozí jiní možná domnívají. Potomci těchto indiánů žijí dodnes.
Jste zvědaví, jak to vlastně bude příští rok? Pokud se zajímáte jen a jen o tento letopočet a s tím onou, prozatím nezodpovězenou otázkou katastrofy předpovězenou Mayi, pak si raději tuto knihu nekupujte a zaměřte se na jinou literaturu. Stingl nepatří mezi autory, které šíří své výroky a snaží se o nich přesvědčit ostatní. To by se dalo čekat právě od zmiňovaného Ericha von Danikana, kterého Stingl v knize uvádí, a neopomíná uvést, že právě Danikan čeká přílet mimozemšťanů…
Jak Stingl uvádí, v jednom mayském kodexu se uvádí, že konec světa bude ve znamení vody, kdy se z úst nebeského krokodýla na zemi řítí obrovské proudy vody, mělo by tedy jít podle tohoto indiánského autora, který kapitolku o katastrofě do kodexu napsal, o jakousi potopu skutečně biblických rozměrů. Ale Mayové si ji představovali různě…
Jak to ale skutečně bude, se asi budeme muset nechat překvapit. Slovy Miloslava Stingla, kterými končí své daleké putování za mayskou civilizací:
„Co se přesně přihodí 21. prosince 2012 to ovšem já – i když se Indiány zabývám čtyřicet let – nevím. To ukáže až 21. prosinec 2012.“
Recenzi si můžete také přečíst na webu Akce-novinky.cz, kam jsem jí napsala.
Komentáře můžete vkládat zde
