Čertovská pohádka - recenze

Kamarádi, kamarádky, račte se mnou do pohádky… Jak jinak než básničkou by mohla začínat půvabná pohádková knížka spisovatele Jiřího Žáčka. Tentokrát podnikneme s hrdiny Kašpárkem a hromotlukem Honzou cestu do samotného pekla...

Jeden ze současných nejznámějších autorů literatury jak pro dospělé, tak pro děti, básník a prozaik Jiří Žáček, na svých osobních stránkách kromě jiného tvrdí, že psát pro děti je omlazující kůra a škola radosti a že psát pro ně znamená objevovat svět, kde se žije na plné pecky. Jiří Žáček využívá i v dětských knihách poezie a to velice kvalitní, a tak je v dnešní době plné sladkých disneyovských a kýčovitých knih jedním z velmi mála autorů pro tuto věkovou skupinu, kteří se zaměřují na tvorbu kvalitní literatury.

Stejně tak vypadá i knížka tohoto autora pojmenovaná Čertovská pohádka, kterou vydalo nakladatelství Fragment v loňském roce. Je určena pro předškoláky od 5ti let. A samozřejmě je plná veselých básniček, kterými se text jen hemží. V podstatě každé další uvedení děje, který se o kousíček posune dopředu, je doprovázeno právě básničkou, různě dlouhou, ale veselou. Navíc jsou tyto básničky i ve většině dobře zapamatovatelné pro děti.

Autor užívá v hojné míře i dialogy, nejde tedy jen o klasické vyprávění s občasnou přímou řečí.

Ukázka z knihy:
Zlomyslní pomlouvači mu říkají Hloupý Honza, ale Honza není žádný trumbera nebo matlafous, on je jen velikanánský dobrák.
Jeho zpívání zaslechl už zdaleka Kašpárek. Hady, cucky, potkat v lese takové chlapisko, z toho může vzejít pěkná polízanice, říká si Kašpárek a volá:
„Hej, kdo tam?“
„Hej, kdo tam?“ ozývá se z lesa.
„To byla asi ozvěna,“ myslí si Kašpárek. Ale ozvěna to nebyla.
„Hej, hola, kdo tam?“ huláká Honza.
„Copak já jsem nějaký hejhula?“ durdí se Kašpárek. „Nejdřív ty řekni, kdo tam, a pak já řeknu, kdo tady!“
Kakraholte, řekl si Honza v duchu, ten má pusu jako šlejfíř, na toho pozor! Zvedl sukovici nad hlavu a zvolal z plných plic:
„Hej, ty tam, jsi-li poberta anebo mordýř, popadni nohy na ramena, sice ti sukovicí zmaluju hřbet! Avšak jsi-li počestný pocestný, nemáš se čeho obávat, směle vykroč a pojď blíž!“

Pohádka vypráví o chytrém Kašpárkovi a Honzovi, kteří se vydají do samotného pekla vysvobodit princeznu Majdalenku, kterou si odnesli do pekla čerti a Luciper si ji chce vzít za ženu. I když je Honza hromotluk, který by skály lámal, Žáček ukazuje dětem fakt, že síla je mnohdy k ničemu, naopak, že cíle se dá dosáhnout i chytrostí, která sílu mnohdy ve všem předčí. A na hloupé čerty to platí dvojnásob…

Autor v knize užívá i slov, které své děti většinou moc učit nechceme, nejedná se o slova nespisovná, ale takzvaně lidová, například žvatlání, čerchmanti, přikodrcá apod. Stejně tak užívá i nespisovně vyslovovaná slova jako třeba netopejry. Rodiče se musí i připravit na to, že děti budou chtít vysvětlení u některých slov, jako například co je to čuchometr, filuta apod., tedy slova, která předškoláci moc neznají, ale budou jistě na jejich význam zvědaví.

To, že autor užívá i slova víceméně nespisovná (sákriš, saprlot, prachsakra atd.), tedy taková, která nemáme ve slovníku dětí rádi, není u této pohádky na škodu, je přece o čertech a tam snad nemůže po dětech chtít, aby si mysleli, že se čert, byť jen pohádkový, bude tvářit a mluvit nade vše spisovně. Ostatně, takovýchto slov v textu zase moc není a zkrátka tam podle mě tak nějak patří a zapadnou do dialogů a vůbec celého vyprávění. Stejně jako i slova předešlá, o kterých se zmiňuji. Celkově tak tato pohádka nabírá šmrnc, je s typickými čertovskými dialogy, které se od těchto bytostí očekávají.

Ukázka z knihy:
Přál bych vám vidět Lucipera! Na sobě parádní kožich z tygří kůže, ale chlap je to škaredý jak ochechule. Však to taky není chlap, ale obrčert! Z hlavy mu trčí obrovské beraní rohy, frňák má jako vrtuli, jazyk mu plandá po vestě a strašidelně koulí krvavýma očima. Brr, takovou obludu bych nechtěl potkat večer po klekání!
„Mordyjé, pardyjé, saprlot,“ čertí se Luciper.
„Kdože tu hledá práci? U ďasa, ruďasa, práce je u nás habaděj, ale co vy vlastně umíte, holoto pozemská?“
Od huby mu srší jiskry, a když si dupne, zahřmí. Ale Honza s Kašpárkem nejsou z lekavého kraje.
Honza potěžkal sukovici a povídá:
„Jenom ne tak zhurta, pane Luciper. Co jsme si, to jsme si. A co dovedeme? Já jsem kovář, ohně se nebojím a práce taky ne.“

Jiří Žáček užívá i skvělých popisů jednotlivých postav, jak je vidno i z této ukázky. Během pár vět dokáže popsat třeba právě Lucipera tak, že si ho děti dokážou skvěle představit, aniž by viděly obrázek.

Knížka je doplněna ilustracemi Karla Franty, které báječně dokreslují atmosféru pekla i vzhled samotných postav. Nedělají tyto postavy nijak nadlidské, krásné, naopak jsou zcela obyčejnými, takže Majdalenka nebude určitě žádná modelka a Honza kluk z titulky. Jsou to obyčejní lidé, i když v typickém pohádkovém oblečení, tedy Honza s čepicí na hlavě a Majdalenka s korunkou. No a čerti? Ty vykreslil Karel Franta úžasně, prostě jako ošklivé bytosti, zarostlé vousy, neupravené a s velkými rohy na hlavách. Celkově tak tyto ilustrace působí velmi hezky a příjemně doplňují celý pohádkový příběh.

Knížka je vhodná pro svá větší písmenka i pro začínající čtenáře, s pomocí obrázků se dá příběh i velmi hezky vyprávět, takže děti mohou přeříkávat obsah po přečtení i dle vlastních slov. Určitě se vám i dětem bude dobře číst.

O autorovi
Jiří Žáček se narodil 6. listopadu 1945 v Chomutově, vystudoval průmyslovou školu stavební a stavební ČVUT v Praze. Od praxe inženýra ale utekl do světa literatury, kde zůstává dodnes. Pracoval například i v časopise Vlasta.

Pro děti píše pohádky i básničky, například mu vyšla v nakladatelství Albatros Encyklopedie pro žáčky, dále je to knížka plná hádanek, rébusů, doplňovaček a dalších luštěnin Hádej, hádej, hadači, a musíme připomenout i nezapomenutelné Krysáky.

Tuto recenzi jsem napsala pro web Akce-novinky.cz