Další z recenzí, kterou jsem napsala, je věnována namísto dětem, rodičům. Je skvěle napsaná, plná příkladů ze života s dětmi, žádná teorie. Takže pokud hledáte nějaké tipy na výchovu dětí, je tahle knížka to pravé pro vás...
Ještě doplním, že tuto recenzi jsem opět napsala pro web Akce-novinky.cz
Možná už máte dost nepřeberných teoretických příruček plných rad, jak na výchovu svých ratolestí. Nic proti takovým knihám, ale co třeba zkusit rady od obyčejné mámy, která si užívá radosti i strasti se svými dvěma potomky? Přiznejme si, že takové rady bývají často k nezaplacení.
Osvědčené, vyzkoušené „na vlastní kůži“, bez servítků a psychologických „omáček“.
V podstatě i tak by se dala naprosto jednoduše shrnout celá podstata toho, co vás čeká, pokud si knížku Sabine Bohlmannové Lžička plná cukru otevřete a především vyzkoušíte.
On ani samotný název není daleko od reality. Proč se neustále vztekat nebo křičet na děti, které si stejně myslí svoje a vy i přes hrozby trestů a zákazů všeho druhu stejně svého nedosáhnete. Byť je to z vašeho pohledu pro ně to nejlepší.
Pro výchovu je nejpodstatnější pochopit svět dětí a podle toho se chovat, přizpůsobovat se a hravým způsobem dosáhnout svého. Je to vlastně takové malé kouzlení, samé triky, které nemusí pocházet zrovna z dílny Davida Cooperfielda. Stačí se zamyslet nad naprosto obyčejnými věcmi, nijak složitě nepřemýšlet, jak vyřešit určitou situaci, ale prostě se přizpůsobit a tak vlastně i dítě zaskočit.
Naprosto skvěle právě o podobné situaci vypráví třeba tato ukázka:
Jinou historkou mi přispěla moje kadeřnice, která léta pracovala jako au-pairka. Měla svěřence, jenž (jakmile se mu něco nelíbilo) sebou okamžitě mrskl na záda na chodník, vřískal jako pominutý a mlátil kolem rukama nohama. Ona zatím stála jako opařená uprostřed doposud liduprázdné ulice, kde se začaly srocovat davy lidí a ukazovaly si na ni. Milá zdatná au-pairka však měla pro strach uděláno, hbitě zalehla na ulici vedle rozběsněného raubíře a začala ječet a mlátit kolem sebe stejně jako on. Zabralo to okamžitě! Kluk zmlkl, jako když utne. S tím nepočítal a cítil se pěkně trapně. Pružně vyskočil na nohy, střelhbitě čapl vychovatelku za ruku a úprkem ji odtáhl pryč. Od té doby si už na podobné výstupy nechal zajít chuť, což zní utýraným rodičovským uším jako rajská hudba.
Sabine Bohlmannová podobným způsobem nabízí řešení i v dalších situacích, takže se dozvíte, jak odnaučit cucání prstíků, fňukání nebo lhaní, jak odnaučit dítko dudlíku apod. A u dudlíku se na chvíli zastavím, protože tahle kapitola, byť není moc dlouhá, mě zaujala. Nabízí – dle autorky, téměř 99 rad, jak odnaučit dítě dudlíku. Některé tipy jsou známé, dají se dočíst třeba v různých diskuzích, ale některé jsou, podle mě, naprosto unikátní. Nebo alespoň já o nich neslyšela. Třeba o naprosto seriózním a věrohodném vrácení dudlíku v obchodě, o Dumlavém domečku v Dudlíkově (tak to je naprosto skvělý nápad hodný vyzkoušení) nebo můžete vyzkoušet třeba dudlíkovou vílu. Nápadů na rozdávání má Sabine Bohlmannová mnoho.
Autorka ale nenabízí pouze podobné rady, ale zabývá se ve velké míře i tím, jak děti zabavit v nejrůznějších situacích. A aniž by k tomu bylo potřeba něco velkého vymýšlet, shánět a nakupovat. Zcela jednoduše využívá toho, co má skutečně každý doma a pokud ne, pak stačí jen a dobrá nálada.
Navíc mají její nápady velmi hezké a poutavé názvy, které se především budou líbit dětem – což je samozřejmě jeden z hlavních cílů snažení. Co třeba dát si občas Pyžamové dny nebo Piknik na koberci. A takový Šuplík na ošklivá slova také není vůbec k zahození.
V podstatě se za všemi tipy skrývají dvě věci. Za prvé si užít s dětmi zábavu a legraci. Za druhé, a to je také hodně důležité – prosadit si hravou formou svoje pravidla a zásady. Dětem pomocí her vlastně nenápadně ukazujete, jak se mají chovat apod.
Nechci autorku nijak moc chválit, ale domnívám se, že její kniha musí zákonitě zaujmout většinu maminek. Vždyť která z nich by nechtěla znát například rady pro lepší usínání nebo zkušenosti, jak svým potomkům zkrátit cestu autem – věčné „A když už tam budeme“, které se ozve přibližně po deseti minutách od výjezdu z garáže, nenechá v klidu nikoho, zvláště, ozývá-li se v krátkých intervalech po celou dobu jízdy.
Ukázka z knihy:
Jízda autem a čekání
Koncerrrt na přřřání
Nejpozději u Augsburgu (pouhých 50 km od domova) je náš cestovní proviant už zpolovice zbaštěn a spustí se nevyhnutelná kanonáda dotazů „Už tam budééém?“, „Kdy budem u móóóře?“ nebo pro změnu třeba „Musííím čúúúrat!“, jejichž kadence a intenzita účinně přehlučí uklidňující hučení pneumatik a větru. Člověk musí projevit okamžitou vynalézavost, pokud chce v zárodku zadusit šestihodinové řádění a ryk ve stylu „Tradááá!“ slona Benjamina Kvítka, při němž tuhne krev v žilách a nervy řidiče jsou nelítostně cupovány na malilinkaté kousky.
Když se přesouváme autem, je jedna z mých nejoblíbenějších her Koncert na přání. Tato obdoba známé zábavy Pějme píseň dokola se dá popsat zhruba takto: Jeden z vás hraje hudební automat nebo moderátora v rádiu a ostatní si přejí, jakou melodii chtějí slyšet. U nás na začátku předvedu dětem přeměnu mámy v superspeciální hudební automat. Pak čarovně zatřepu prsty ve vzduchu a zadrnčím strojovým hlasem: „Starrrtuje koncerrrt na přřřání!“ Pak zanotuju tuš „tamtadadá“ a moje prsty náhodně vyberou člena rodiny, který si zvolí libovolnou písničku. Když jsme s touhle hrou začínali, nevěřila jsem, kolik songů, šlágrů a popěvků má člověk uloženo v hlavě. Zpívat se dá snad o všem. Kubík se třeba laškovně uculí: „Chci písničku o cukru.“ Já zapátrám v paměti a vylovím „Kávu si osladím o trochu víc, svý bendžo naladím a jinak nic…“ od Karla Gotta nebo „Cukr, kávu, limonádu, oranžádu, já si dám a všem známým kamarádům tenhle nápoj objednám…“ od Kamélií. Nenapadne-li vás hned vhodná písnička, můžete spontánně přetextovat nějaký známý nápěv nebo vymyslet nový hit. A na to nemusíte být ani kdovíjak dobrý zpěvák, ani nadaný skladatel, protože mé výzkumy ukazují, že čím méně smyslu dává text, tím větší psina je to pro děti. Když si fiškus Kubula jednou vymyslel, že chce slyšet písničku o Tarzanovi, musela jsem ji složit takříkajíc z fleku. (Teď už jsem o něco chytřejší a vím, že Těžkej pokondr má v repertoáru „V džungli žil, když dědův zámek chátral, o domov ved’ Tarzan boj…“) Zaimprovizovala jsem: „Jsem silný Tarzan – hu hu hu – skáču z nohy na nohu a přitom si notuju.“ Popěvek se šupem ujal a sklidil takový ohlas, že skoro každé druhé přání byla mámina písnička o Tarzanovi. Prckové se řehonili, až se za břicha popadali.
Vyslechnout si zkušenosti není prostě od věci. Sabine Bohlmannová ale nečerpá jen ze svých, využila i další maminky, kamarádky. Výsledkem je právě Lžička plná cukru, která si si své místečko v rodinné knihovničce najde a kterou budete možná otevírat daleko častěji, než jste si možná mysleli.
Pomoc, tady máma v domácnosti, vysvoboďte mě!
Ruku na srdce: My mámy se den co den srdnatě probíjíme džunglí domácnosti, jsme obklopeny divokou a řvoucí zvěří, zápasíme s hrůzu nahánějícími hromadami špinavého nádobí, prodíráme se haldami odporně páchnoucích ponožek a zablácených triček. Nemůžeme občas natáhnout ruce k nebi a pateticky zvolat: „Pomóóóc, tady máma v domácnosti, vysvoboďte mě!!!“
Až příště začnete propadat zoufalství z běžného rodinného chaosu, vzpomeňte si na tuto prostinkou větu. Třeba se jí zasmějte. Nebo uveďte myšlenku ve skutek a zařvěte ji z plných plic. Uvidíte, co na to řeknou vaši tyránci. (Poznámka na okraj: Pokud jste otec v domácnosti, musíte pochopitelně zařvat: „Pomóóóc, tady táta v domácnosti, vysvoboďte mě!!!“)
O autorce:
Sabine Bohmannová se narodila v roce 1969 v Mnichově. Vystudovala herectví a pak se objevovala v různých filmech a seriálech jako třeba „Pumuckl“, „Unser Charly“, „Der Alte“, „Ein Richter zum Küssen“, „Einfach raus“, „Happy Holiday“. V letech 1992 až 2004 hrála ve známém seriálu televize ARD „Marienhof“. Kromě toho pracuje od roku 1985 v dabingu a mluví Vanessu Paradiesovou nebo kreslenou postavičku Lisy Simpsonové. Roku 1993 založila s manželem Andreasem (designér průmyslových výrobků) malou firmu „Art of Bear“, která vyrábí trička, hrníčky, pohlednice, ponožky a další věci s oblíbenými Sabininými malůvkami medvídků.
V roce 1995 se jí narodil syn Jakub a o dva roky později dcerka Pavlínka, pro kterou Sabine napsala a nakreslila první dětské knížky. Ty se setkaly s nadšeným ohlasem přátel, známých a hlavně dětí ze sousedství, což Sabině dodalo odvahu k dalšímu kroku. Sepsala tuto knížku rad a příběhů pro malé i velké publikum, kde navrhuje, jak si osladit všední den s dětmi nápady a fantazií.
Recenzi najdete na webu Akce-novinky.cz, pro který jsem ji napsala.
