Příběhy psané skutečnými událostmi. Někdy dojemné, jindy odstrašující. Nebo obojí dohromady. I takovou může být kniha Rodiče na střídačku…
Malé děti postavené mezi dva dospělé lidi, tátu a mámu, kteří se rozhodli, že se rozejdou. Zdánlivě jednoduché, ale myslíme při rozchodu i na ta malá stvoření? Co se jim honí hlavou? Myslíme si, že se všechno zvládnou, že mají svou mámu u sebe a tak nemůžou prožívat nic hrozného, nic, co by je poznamenalo, co by prožívaly s děsem nočních můr. Je to ale skutečně tak?
Mnoho naučných knih se věnuje tématice rozchodů mezi rodiči malých dětí, jenže přiznejme si, vše je pouhá teorie. I když není od věci si takové „poučky“ přečíst, zcela nejlepší školou života v takovýchto situacích, které si asi nikdo nepřejeme zažít, jsou příběhy, které se staly doopravdy. Ne příběhy dvou lidí, kteří se rozcházejí, ale příběhy těch malých bytostí. Pokusit se nahlédnout do jejich křehké duše, která je tak zranitelná. Zranitelnější, než ta naše „dospělácká“. I když se můžeme litovat, nadávat či vyhrožovat, jak je k nám život nespravedlivý, jak je, donedávna naše milovaná polovička, zlá a opustí nás kvůli jiné osobě, zamyslíme se někdy nad tím, skutečně do hloubky věci, že my zdaleka netrpíme tolik, jako naše děti, které musí mnohdy vyslechnout ne zrovna příjemné hádky mezi těmi, které milují? Navíc, jako malé dítě, které absolutně nechápe, proč se maminka už nemá s tatínkem ráda, proč už tatínek nebude bydlet s nimi a těžko říci, zda je vůbec schopné toto téma pochopit a vstřebat v útlém věku. Obrovský problém, nad kterým bychom měli přemýšlet jako nad hlavní prioritou a ne nad tím, jak vyřešíme hlídání, peníze, bydlení… Protože dítě si zážitky nese do života.
Podobně myšlený je i příběh, který ve své knize Rodiče na střídačku vylíčila Lucie Asenová. V podstatě by se dalo říci, že se jedná o průměrný příběh, který se stává tzv. normálním – dva lidé se rozejdou a jejich dítě podstupuje strastiplnou cestu k pochopení svých vlastních rodičů. Aniž by za to mohlo. Napadlo nás ale někdy, že i samo dítě si může vyčítat fakt, že může za jejich rozchod? I to není ojedinělý případ.
Jenže on tak průměrný zase není. Podobné situace totiž nemohou být průměrné. Vždy jsou s velkým vykřičníkem. Lucie Asenová popisuje příběh podle skutečných událostí, ne tak, jak jej prožívala ona sama, ale jak jej prožíval její malý syn. Ze zápisků toho, co cítila, jak se choval, jak reagoval, sepsala útlou knížečku, která je sice nicotná svým objemem, ale velká svou pravdou. Pokusila se vyprávět očima svého syna, což je velmi těžký úkol. Autorce se ale téma podařilo naprosto dokonale zpracovat, a to tak, že vám v určitých chvílích mohou téci slzy. Nepřeháním, jedná se o skutečně velice dojemný příběh, a pokud se zamyslíte nad řádky, které vám budou plynout před očima, pak mi dáte za pravdu.
Kniha byla vydána, dalo by se říci takovým zajímavým způsobem, kdy si autor zaplatí vydání, určí si počet výtisků, vazbu, obal apod. Je to vcelku snadný způsob, jak vydat knihu, o kterou, například nemá klasické vydavatelství zájem, nebo nemá autor zájem po dobu několika měsíců obvolávat vydavatele a doprošovat se, nebo z jakýchkoli jiných důvodů. Jak to bylo v případě Rodičů na střídačku netuším, nicméně pokud Lucie Asenová knihu nabízela k vydání a nebyla vyslyšena, je to obrovská škoda. Velká nakladatelství mají výhodu v tom, že mohou knihu propagovat daleko více, než při „soukromém“ vydání a samozřejmě i v mnohem větším počtu.
I když důležité v tomto případě je, že kniha vůbec vyšla a může tak oslovit celou řadu čtenářů. I když slovo „čtenářů“ je v tomto případě nevyhovující. Kniha Lucie Asenové osloví totiž každého rodiče, který má doma alespoň jedno dítko. I když se oba partneři nenacházejí v době rozchodu, ani nic podobného neplánují (což je ostatně jedině dobře), velmi výmluvně může třeba právě jim poukázat na to, co se může stát, jak jejich milovaný potomek bude trpět – a to doslova – ztrátou jednoho z nich, jak se bude potácet na rozbouřeném moři beznaděje a nechápavosti z pocitů rodičů, kterým nerozumí, i když se je třeba snaží pochopit. A když už nic jiného, ukáže složitou cestu do dětské duše, kterou může každý z nás třeba alespoň trochu pochopit.
Využít situací z knihy Lucie Asenové lze ale ve více případech, ne jen při rozchodu, byť je to hlavní příběh. Chvíle, kdy si rodiče myslí, že je jejich potomek „v pohodě“, že se nenudí, že pro něj dělají maximum. Bohužel, někdy si my dospělí myslíme, že musíme neustále chodit do práce, aby se naše děti měly lépe než my. Vydělávat peníze, abychom jim mohli koupit to, po čem touží. Chtějí ale skutečně tu nejdražší hračku? Nechceme si my sami splnit své sny pod rouškou výmluv na děti? Netouží třeba jen po naší přítomnosti, po malých, ale nezapomenutelných chvílích všedního odpoledne, kdy se i my sami proměníme v malé děti a budeme s nimi stavět hrady z písku a ne je poučovat, aby si nezamazaly kalhoty nebo neokopaly boty, protože byly příliš drahé.
Děti touží po lásce, které jim v dnešní uspěchané době dáváme velice málo – i když si to možná sami nemyslíme. Tato kniha pomůže každé mámě a tátovi pochopit priority dětského světa, vžít se na chvíli do obyčejných, každodenních situací malého človíčka. Pomůže jim pochopit, kolik lásky naše dítě potřebuje a kolik pozornosti vyžaduje, aby bylo šťastné. A to je přece to hlavní, co po našem dítěti chceme…
„Jako mladá dívka a žena jsem nikdy nesnila o manželství. O to méně o rozvodu. Asi proto jsem ani na jedno nebyla připravená. Co mě ale zasáhlo nejvíc, byla rozbitá duše mého syna. Roky jsem se trápila výčitkami za způsobenou bolest a zmatky z jeho pocitu ztráty a bezpečí. Stále jsem si představovala, na co myslí, a pátrala po snech, které ho dlouho po odchodu otce vyháněly v noci z postele. Proto jsem se rozhodla za nás za oba napsat příběh naší rodiny, abych dodala odvahu všem rodičům a dětem, kteří prochází touto těžkou životní zkouškou.“
(Lucie Asenová)
Tuto recenzi jsem napsala pro web Akce-novinky.cz
